česky

Životopis Milady Horákové

Milada Horáková, nar. 25. 12. 1901 v Praze na Královských Vinohradech.

Česká právnička a politička, která od pádu komunistické totality v listopadu 1989 je považována za symbol protikomunistického odboje a odporu.

V letech 1927–40 po vystudování právnické fakulty UK pracovala v Ústředním sociálním úřadu hlavního města Prahy, jehož přednostou byl Petr Zenkl, později primátor hl. města Prahy, po válce místopředseda vlády a předseda Čs. strany národně socialistické.

Milada Horáková v téže době působila v ženském hnutí jako blízká spolupracovnice zakladatelky Ženské národní rady, senátorky za národně socialistickou stranu, Františky Plamínkové.

V roce 1929 vstoupila do národně socialistické strany, aniž by ji takto politicky orientoval Petr Zenkl nebo Františka Plamínková. Přesto ji ovlivnili svými postoji a svým lidským jednáním. Ve Františce Plamínkové spatřovala svůj vzor. Avšak jejím celoživotním ukazatelem byl T. G. Masaryk, jehož program humanitní demokracie přijala za svůj.

V roce 1939 se zapojila do protinacistického odboje, spolupracovala s Politickým ústředím a stala se členkou vedení Petičního výboru „Věrni zůstaneme“. Této odbojové činnosti se účastnil i její manžel Ing. Dr. Bohuslav Horák.

Na letním bytě v Horním Bradle 2. 8. 1940 byli oba zatčeni gestapem. Jejich sedmiletá dcerka byla dána na vychování rodičům Bohuslava Horáka. Milada Horáková byla vězněna na Pankráci a v Malé pevnosti v Terezíně.

V říjnu 1944 stanula před lidovým soudem v Drážďanech, kde jí prokurátor navrhoval trest smrti. Byla odsouzena k 8 letům věznění, její manžel dostal trest 5 roků. Soudní verdikt si odpykávala v ženské věznici v Aichachu u Mnichova. Tady byla vězněna až do osvobození americkou armádou v dubnu 1945.

Do Prahy se vrátila 20. 5. 1945. O pár dní později sem dojel i její manžel. Po letech odloučení se konečně setkali s dcerou Janou, rodiči Horákovými, otcem Milady Horákové Čeňkem Králem i její sestrou a švagrem Věrou a Josefem Tůmovými. Naštěstí všichni válku přežili. Milada Horáková se po válečných útrapách chtěla věnovat své rodině, ale poválečná atmosféra ji strhávala do veřejné činnosti. Také ji ovlivnil rozhovor s prezidentem Benešem, který ji přesvědčil, aby se zapojila do politického a veřejného dění.

Navázala na své předválečné členství v národně socialistické straně, byla členkou ústředního výboru této strany, předsedkyní její zahraniční komise, stala se poslankyní v Prozatímním národním shromáždění i v Ústavodárném národním shromáždění, po Františce Plamínkové, kterou nacisté popravili, převzala štafetu v ženském hnutí a jako předsedkyně vedla Radu čs. žen. Ve funkci místopředsedkyně se angažovala ve Svazu osvobozených politických vězňů. V rámci těchto postů měla řadu zahraničních kontaktů, což jí později v inscenovaném politickém procesu velmi přitížilo.

Jako demokraticky orientovaná politička se mnohokrát dostala do konfliktů s představiteli KSČ, nesouhlasila s jejich postupem v únoru 1948. Byla zbavena svých funkcí, z protestu se sama vzdala 10. 3. 1948 svého poslaneckého mandátu. Různé spolky, jichž byla členkou, ji vyakčnily, nebo se jí zřekly. Před svým zatčením měla řadové místo referentky na ÚNV hl. m. Prahy.

Po zkušenostech s odbojem za druhé světové války považovala za nezbytné začít nyní obdobně pracovat: pomáhat perzekvovaným lidem, mezi bývalými členy národně socialistické strany posilovat víru, že komunistická totalita nemůže mít dlouhé trvání, koncepčně pracovat na novém politickém programu, udržovat informační kontakt s těmi, kteří už byli v zahraničním exilu ( např. s Petrem Zenklem). To se připravovalo a promýšlelo v tzv. politické šestce, do níž vedle Milady Horákové patřily další vůdčí osobnosti z bývalé národně socialistické strany.

Zatčena byla 27. 9. 1949 a postavena v čelo uměle vykonstruovaného monstrprocesu, v němž byla 8. 6. 1950 odsouzena se třemi dalšími obviněnými za údajnou velezradu a špionáž k trestu smrti. Ostatních devět souzených bylo potrestáno mnohaletými tresty až po doživotí. Popravena byla 27. 6. 1950. Na tento proces navazovalo dalších 35 procesů, v nichž bylo souzeno více než 640 osob a byly vysloveny další vysoké tresty i několik trestů absolutních.

Den popravy Milady Horákové se stal Dnem památky obětí komunistického režimu.